Lezecký ráj v srdci Egejského moře

Já, decentně nalomená, jsem se jala zkontrolovat letenky, kdy mě Ryanair popostrčil větou “zbývají poslední 2 sedadla” a vzhledem k tomu, jaký jsem fatalista, nebylo o čem.
Tohle byl prostě osud, že jo. No a byla to láska na první pohled, teda zalezení, a hned bylo jasné, že tohle už bude pravidelná součást každého září, a že tam rozhodně nejsem naposledy. Letos tedy potřetí a konečně i s nějakým tím vyprávěním k tomu.

Cesta na Kalymnos

Pojďme si na rovinu říct, že vůbec dokodrcat se na Kalymnos si žádá značnou dávku času a trpělivosti. Ta bohatší smetánka může samozřejmě letět na Kos z Prahy, ale pro mě by to znamenalo někde střelit minimálně jednu ledvinu, abych si takový komfort mohla dovolit. A tak mi povětšinou nezbývá, než dopravit svůj chudý zadek do Vídně, odkud se (i po odečtení dopravy do Vídně a jídla, které si nechám ve vlaku nanosit) na Kos dostanu minimálně o polovinu levněji.

Na Kosu už většinou stojí přistavených tak minimálně 578 taxíků lačnících po tom zkásnout turisty za cestu do přístavu Mastichari, odkud jezdí trajekt přímo na Kalymnos. U nás byla letos trajektová část obohacena o celkem kvalitní vlny, přičemž když jsme se vydali do horního patra trajektu, bylo nám řečeno, zda si to nechceme rozmyslet, protože tam bude “a little bit of sea spray”. Co vám budu povídat, z trajektu jsme vystupovali úplně durch a ještě k tomu jako slanečci.

Na Kalymnu každoročně přebýváme přímo v Arginontě, což je za mě jedno z nejstrategičtějších míst, neboť člověk se dostane pěšky hned do několika sektorů a nemusí tak řešit dopravu po ostrově. A zároveň je tam hned dole naprosto hodobóžová pláž. Nicméně letos jsme jednou vyrazili na skály i z Masouri, což rozhodně také není k zahození, především vzhledem k větší koncentraci stánků s občerstvením na pláži.

Strach do kufru nepatří

Častokrát, když básním o lezení na skalách a ukazuji dechberoucí fotky, spousta lezců prohlubujících své dovednosti především na stěně argumentuje s tím, že ale na skalách nikdy nebyli, bojí se a že to prostě není pro ně. Každopádně já bych chtěla poukázat na fakt, že když jsem na Kalymnos jela prvně, téměř veškeré moje zkušenosti s lezením pocházely z boulderu (a ani tak to nebyla žádná velká hitparáda) a na stěně jsem všehovšudy lezla jednou. Takže pro mě bylo obrovským překvapením i to, že ve skále nebyly nacvakané expresky a že si je tam jako budu muset nacvakat sama.

Co tím chtěl básník říct, moc větších amatérů byste tam asi nepotkali. Co je na Kaly nádherné, že frekvence jištění v podstatě odpovídá té umělé stěně - nýty nebo borháky jsou k dispozici minimálně každé 2 m, takže ty letecké zážitky potom nejsou tolik dramatické. Navíc úroveň cest začíná na nějakém 4a (ale viděli jsme v průvodci i pár cest označených jako 3c) a samozřejmě pokračuje až někam do závratných výšin. Naší nejčastější obtížností byl rozlez na 5c a 6a s plynulým přechodem do 6a+ a 6b, s pokusy tahat na on sight 6b+. A musím říct, že těchto cest je tam opravdu požehnaně.

Dalším plusem je i délka cest, kdy si lezec může vybrat od 12 m až po čtyřicetimetrové cesty s dechberoucími výhledy na moře. Nepostradatelnou součástí výletu je rozhodně pravidelně aktualizovaný průvodce, který je tak pěkný, že ho lze, dle mého názoru, považovat i za velmi příjemné čtivo na dobrou noc. Cesty jsou obecně krásně značené a v průvodci i hezky zrecenzované, včetně hvězdiček.

Telendos

Pravidelnou součástí naší výpravy bývá i jednodenní výlet lodí na protější ostrov Telendos, který vřele doporučuji. Tam se návštěvník opravdu nemusí obávat vysoké koncentrace lezců a cesty tam jsou naprosto neuvěřitelné. Většina z nich dosahuje délky okolo 40 m, což člověku poskytne královský rozhled na moře a protilehlý Kalymnos. Navíc z druhé strany Telendu jsou na moři už kvalitní vlny, takže odpočinkové plážové juchání tam stojí za to.

Lezci (a kočky!) kam se podíváš

Na Kalymnu se mi strašně líbí celková atmosféra na ostrově, kde koncentrace koček a lezců výrazně převažuje počet místního obyvatelstva. Je krásné sledovat, jak se večer restaurace a pláže plní zaprášenými individui, které si táhnou batůžek s lanem a kilogramy železa, a do toho jim na tváři hraje ten spokojený úsměv. Na plážích jsou lehátka s nápisem “sunbeds for free for everyone”, včetně těch fancy s nebesy, a příjemná atmosféra jak ze strany místních, tak i lezců, je prostě nepopsatelná. Asi není osoby, která by jednou přičichla ke Kalymnu a řekla by si, že jednou stačilo. Naopak, jakmile lezec jednou ochutná, bez milosti se stane místním skalnatým štamgastem a Kalymnos zůstane v jeho lezeckém srdéčku už napořád.

Nezbytnou součástí lezení na Kalymnosu je lezecká přilba Petzl. A ani ti nejzkušenější mazáci ji nesundávají a vědí, proč. První důvod, který každého napadne, je odpadávání skály při lezení. Já se svým osobitým stylem jsem přilbu ocenila několikrát i v momentě, kdy jsem se prostě v průběhu zdolávání cesty rozhodla svádět dramatický souboj se skálou přímo temenem hlavy, takže díkybohu za přilbu, protože jinak se obávám, že by skála (kupodivu) zvítězila. No a třetím důvodem jsou kozy, které si nadšeně mašírují po skalách bez jakéhokoliv respektu ke gravitaci (ale teď reálně, jak se na to 7 áčko dostaly?!) a se zálibou shazování kamení dolů na nevinné lezce v ty nejméně vhodné okamžiky. A hlavně - plíživě, lstivě a ze zálohy v momentech, kdy to nikdo nečeká.

I tady na scénu přichází vychválení šortek Montane Ineo Lite short, protože když máte na sobě sedák 7 hodin denně, vyžaduje si to už poměrně vysoké nároky na to, aby se vám ten sedák nenávratně nevytetoval všude, kde se dotýká. A tyto kraťasy mají parádně vysoký pas a delší nohavičky, takže sedák ostrouhá mrkvičku, ale vaše nohy nikoliv! Jo a co je hodně fancy, je kapsička na stehně, protože tato šmakocinka umožňuje bezpečně dopravit telefon až nahoru a tam si udělat selfíčko, což je bezpochyby ta nejdůležitější část celého lezení